Asi jedenáctiletého klučinu trápilo mnoho věcí, kterým nerozuměl a neuměl si je nijak vysvětlit. Zasahovaly do jeho života tak neodbytně, že rodiče vyhledávali psychology, psychiatry, ale nic nepomáhalo. Trpěl nevysvětlitelnými strachy, ztrácel sílu, měl stavy horka, studené nohy, pocity, že se udusí, a už dopředu se lekal, kdy ta chvíle přijde. Byl z toho všeho vyjukaný, vystrašený, ztrácel rovnováhu a nikde nenacházel záchytný bod, kde by cítil pevnou půdu pod nohama...

Přestože medicína dělá zázraky, nedá se říci, že se jí všechno daří. a tak nakonec seděl klučina vedle mne. Nejsem sice léčitelka, ale po létech různých terapií, kterými jsem prošla, chápu nyní, jak skloubit nasbírané zkušenosti tak, aby se daly prakticky využít, hlavně při práci s dětmi. S malým klučinou teď půjdeme po sedmi stupíncích, sedmi pomyslných schůdcích – říkám té terapii „Sami sobě“, protože hledat ztracený pramen zdraví budeme společně. Držím chlapce za jednu ruku a hledám místo, kde jednou vytryskne křišťálová voda. Pomohu mu, když mu při uzdravovacím procesu budou docházet síly, ale tu studnu s pramenem musí každý vykopat sám. To je jeho práce, jeho proces. Někdy trvá chvíli, někdy jde o delší čas, ale právě ta doba je pro každého hodně důležitá...

Malý Kuba má tmavá vyjukaná očka, čeká, co se bude dít. Vzala jsem žlutou tašku s obrázky a vybídla jej, aby si vzal sešit. Byly v něm čtyři volné listy s obrázky a on si měl vybrat jeden, který se mu bude nejvíce líbit. Jde jen o obrysy postaviček s prázdnou tváří. Měla jsem radost, sáhl po andělíčkovi. Podala jsem mu sadu barevných pastelek a nabídla mu, aby si andělíčka vybarvil. Maloval pečlivě, zatímco jeho táta, máma i bráška seděli u stolu v kuchyni a popíjeli čaj. Kubu malování natolik zaujalo, že se začal uvolňovat, jeho nervozita pomaloučku mizela. Když byl andělíček vymalovaný, požádala jsem chlapce, aby mu dal jméno. Napsal: DobrMAN. V první chvíli mě napadlo, že je to pes. Proč pes? ptala jsem se sama sebe v duchu. Podívala jsme se na jeho otce, viděla jeho úsměv a pochopila. MAN je anglicky muž a  „Dobr“ je dobrý, velký a silný. Ale teprve za chvíli jsem „to“ našla: je to „obr“, veliký, silný muž. Muž - OBR. Andělíček, přestože měl sukénku, je velký a silný muž. Neměla by to být „dobrmanka“? Kuba zavrtěl hlavou, a trval na svém a já jsem si vzpomněla, že andělíčci jsou bezpohlavní bytosti. Uvědomila jsem si, jak je ten hošík moudrý.

Odvedla jsem Kubu ke svému počítači, kde byla napsaná modlitbička k andělíčkovi. Kuba si ji opsal na první stranu sešitu. Sešit si podepsal a také si napsal datum, kdy jsme začali s naší vzájemnou prací.

Začali jsme hledat jeho „strachy“ a  situace, kdy se tyto pocity vynořily. Není důležité vypisovat celý systém práce, ale dařilo se. Kubík jasně v paměti nacházel všechno, co jeho podvědomí dovolilo, na čem jsme mohli společně pracovat, a  dokonce když si vybavoval momenty, které mně samotné veselé nepřipadaly, usmíval se. Pak se potřeboval napít a já se ho zeptala, proč se usmívá, když mluvíme o nepříjemných situacích. Klienti obyčejně v těchto chvílích pláčí. Odpověděl, že cítí, jak to ošklivé z něho odchází. Od kuchyně, kde seděli jeho rodiče, jsme byli odděleni jen závěsem, takže všechno slyšeli. Když jsme se s Kubou vrátili do kuchyně, bylo vidět, že jsou spokojení. Kubík měl jiný výraz, než před terapií. Nakonec vypustil tmavě modrý balón nahoru do prostoru nahoru a vypil si zbytek čaje.

Kubík se ode mě dozvěděl, že každé dítě má svého andělíčka strážníčka. Někdy se ti andílkové někam zatoulají a proto, aby se k nám vrátili, musíme je o to poprosit. A když je budeme prosit o ochranu před vším, co nás trápí, oni nám budou pomáhat. Kubík modlitbičku za chvíli uměl nazpamět. Nabídla jsem mu, aby si svého andělíčka pověsil k posteli a každý večer, než půjde spát, aby jej požádal o ochranu. Také rodiče Kubíka dostali kratičkou, ale silnou modlitbu s tím, aby prosili za svého syna. Děkovali za ni. A já k nim mám za to velikou důvěru.

Tak jsme společně udělali první schůdek terapie. Rodiče našli POKORU. Nemůžeme dojít k uzdravení, když se neskloníme. Zdraví není výsada a bohužel, v dnešní době to platí dvojnásob. Pokud člověk vyzkouší všechny možnosti, které medicína nabízí, a pomoc přesto nepřichází, pak se může rozhodnout jinak a hledat k uzdravení cestu, kterou jsem nazvala „SAMI SOBĚ“. Dokázala jsem to kdysi já, dokážete to i vy, kteří opravdu hledáte.

Vysočina, prosinec 2008    Vaše Magdalena Ria