Milý táto,

mám tady pro Tebe jeden rozepsaný dopis. Já vím, že v tom dopise není nic,co bych Ti už dříve nenapsala, ale stejně jej chci dopsat. Chtěla jsem Ti napsat, že naše okurky jsou letos opět veliké a sklízíme jich hodně, jen rajčatům se nedaří jako loni. Nějaké jsme sklidili a sušíme je, protože ty usušené jsou lahodnější. Když je žvýkáš, v ústech se tvoří šťáva, která báječně chutná. Také jsem Ti nafotila svoje slunečnice. Jsou vysoké skoro 3 metry a mají ohromné listy. Měřila jsem je, protože vím, že bys mi nevěřil. Nikdy jsem takové slunečnice neviděla, ale už začínají sklánět svoje hlavy, protože jsou plné semen, která dozrávají a budou se tak brzo moci nabídnout jako lahůdka pro ptáky. Naše ptačí budky byly obsazené až donedávna. Ptáci vyvedli za léto asi třikrát mladé, a tak tu bylo stále plno ptačího švitoření. Na zahradě pro ně máme pitítko a oni se na ně slétávají, občas se poškorpí, až je obvykle krkavci, kteří se k nám letos také nastěhovali, vyplaší. Drobní ptáci vzlétnou do korun stromů, počkají, až se pitítko uvolní, a pak znovu "frrrrr" dolů, aby mohli napojit svá nenasytná mláďata.

Ráda vyjíždím na kole kousek za město na cestičku, která mi tolik připomíná českou krajinu. Tam se moje srdce rozezpívává štěstím a já Ti jej vždycky posílávala. Na této cestě potkávám ptáka, který vypadá jako volavka, je šedivý a říkají mu blue heron. Někdy vyjíždím brzy ráno, kdy jsou lidé většinou v práci nebo ještě odpočívají, a já svého ptáka mohu pozorovat. Je úžasně elegantní a sama nevím proč, ale přirostl mi k srdci jako něco, co mě bude provázet do konce mých dnů. Někdy heron vzlétne do koruny suchého stromu a trčí tam jako ohromný terč, než jej to přestane bavit a on se plavně vznese dolů k potoku, který protéká chráněným územím, kde kromě herona žije ještě jiné vodní ptactvo. Blízko tohoto místa je letiště, kam přistávají a zase vzlétají poměrně velká letadla. Vždycky, když se tento ocelový pták vynořuje nad obzorem, představuji si, táto, že tam sedíš a přilétáš k nám.

Tyto představy mi pomáhaly překonávat smutek a stesk po Tobě, po tom, co všechno bych pro Tebe chtěla udělat. Uhladit stáří, pofoukat nemocné a vyprahlé srdíčko. Toužila jsem svojí péčí zkrášlit poslední dny Tvého života... Dívám se na Tvoje fotografie z nedávné doby, ze kterých je cítít, jak se přemáháš. Je z nich poznat, že Ti není moc dobře, ale Tvoje oči jsou ještě živé a veselé. Chtěla bych Tě pohladit a říci Ti, jak moc jsem byla vděčná za každé naše setkání. Byla jsem tolik nasycena Tvojí přítomnosti, radostí z toho, že pro Tebe můžu vykonat takové ty drobné maličkosti, které muži nedělají moc rádi, že Tě mohu jen tak pohladit po tváři a říci, že jsem ráda, že jsme spolu. Opět si prožívám ten vnitřní pocit radosti z toho, jak hodně jsme na našem vztahu zapracovali, kolik bolestí rozpustili.

Po letech, kdy mě bolelo jen na Tebe myslet nebo být vedle Tebe, najednou prožívám ohromný příval štěstí z odpuštění, které přinesla láska. Tohle všechno jsem Ti chtěla napsat a každé ráno, když jsem usedala do autobusu a jela do školy, kde jsem se učila anglickému jazyku, přemýšlela jsem a hledala slova, jak všechno to, co k Tobě cítím, sdělit, jak vyjádřit všechny svoje pocity... Teď jsem ta slova sice našla, ale Tvoje oči již tento dopis číst nebudou. Osud rozhodl jinak, než bylo mým přáním a nezbývá, než se mu podřídit, ono se s tím nic jiného stejně dělat nedá.

Rozhodl jsi se odejít, sama to dobře znám - jsem beran jako Ty a aby toho nebylo málo, máme narozeniny ve stejný den. Bylo pro mě neskutečnou hříčkou osudu, když jsem se z čínské astrologie dozvěděla, že jsme oba kohouti - ty železný a já dřevěný. Kdo zná souvislosti těchto elementů, asi ví, o čem to bylo a není třeba se dále rozepisovat. Znovu a znovu jsem si uvědomovala, že všechno, co se dělo, mělo svoje zákonitosti a všechno to tak prostě muselo být. Někdy jsem si bláhově myslívávala, že jsi mohl jednat jinak, ale když přicházely nové informace o Tvém dětství, životě, uvědomila jsem si, že sudičky přinesly i dary, které jsem neviděla.

Přestože, táto, tenhle dopis už nebudeš číst a moje ruce už nikdy neobejmou Tvoji bílou hlavu, přesto tenhle dopis dokončuji. Možná bláhově věřím, že než se definitivně odebereš do míst, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil, aby nám pověděl, jak se tam má, že se přijdeš rozloučit a tenhle dopis tady bude ležet na mém stole. Vedle dopisu je skleněný svícen, na kterém hoří fialová svíce a o něj je opřena Tvoje fotografie...

Nu, já tu asi budu poklimbávat, zatímco Ty tady budeš potichounku foukat do hořící svíce, uvidíš tento dopis a najdeš tyto řádky...