Žil jeden člověk, který měl své sny a přání, ale v situaci, ve které se nacházel a žil, je nemohl uskutečnit. Tak se mu to zdálo. Přešla doba, děti vyrostly a odešly, člověk byl najednou sám. Vnitřně sám a současně pociťoval ve svém těle touhu po něčem neznámém, co by rozjasnilo jeho dny. Hledal, nacházel a opouštěl, poněvadž v oněch setkáních nenacházel jas, který chyběl jeho dušii.

Jednou se opět toulal jen tak bez cíle, až došel k rozbořenému a opuštěnému stavení, daleko od lidských obydlí. Rozvaliny byly prorostlé vysokou trávou a křovinami. Brouzdal se těmito místy a představoval si, kdo tam asi dříve bydlel, jaký byl osud lidí, kteří tam žili. Proč stavení osiřelo, až se rozpadlo a proč již nikdo více nestál o to, aby zabydlil tato místa. Jak tak procházel vysokou trávou, upoutala jeho pozornost rostlina, ani sám nevěděl proč. Neznal ji, nebyla nijak zvláštní, ale upoutala jej a on se v tomto okamžiku rozhodl o ní starat. Každou volnou chvilku přicházel a pečoval o ní. Čistil prostor kolem ní od trávy a plevele, zaléval ji vodou, kterou nabíral dlaněmi z blízkého pramene a pak sedával, aby se na ni díval. Cítil se vnitřně šťasten, najednou měl jeho život smysl a cíl, byl obdarováván, nehleděl na čas a péči, dával bez jakéhokoliv očekávání. Občas přemýšlel, co jej k té rostlině tolik poutá. Po nějaké době rostlina začala růst, vypučely nové listy, které měly jasnější, temnější zelenou barvu a Člověka překvapilo, jak pojednou zkrásněla. Když jednou opět přišel ke své rostlině, užasl. Rostlina nežně a dojemně zářila a urostřed jejích listů se choulilo poupě, ještě zcela pevně zahalené do ochranného pláště. Člověk nemohl uvěřit svým očím, s láskou ji zaléval, lehounce, opatrně ji hladil, ale přitom se jejích listů ani nedotýkal, aby nesetřel jas, kterým byla rostlina obalena. Odcházel velice nerad a hned druhý den přispěchal, celý nedočkavý, zda-li se poupě rozvilo. Když došel na známé místo, posadil se, protože nemohl uvěřit. Nemohl se vynadívat na krásu, která se nabídla jeho očím. Z poupěte vykoukl bílý zvonek se žlutými pestíky a jeho střed byl vymalován něžně růžovým odstínem. Člověk se díval okouzleně na překrásný květ a najednou pocítil ve svém nitru jas, který hledal mnoho dlouhých let. Denně přicházel, aby se nasytil pohledem na něžnou květinu, prožíval tiché štěstí a vlastně si ani neuvědomoval, že jeho péče, čas a láska byly příčinou, které z květiny učinily zázrak. A tento zázrak naplnil jeho dny štěstím.

Denně Člověk přicházel k rostlině a kochal se pohledem na ni. Někdy zapomínal pro její krásu vytrhávat plevel a zalévat ji vodou z pramene. Rostlina pomaloučku ztrácela svůj jas, který jej činil šťastným, a on přestal vnímat její něžnost a krásu. Časem mu připadala obyčejná a všední. Jak tak plynula doba, květ odkvétal a vadl. Člověk se cítil být ošizen a zklamán, že květ vadne, když rostlině věnoval tolik času, někdy si dokonce počítal hodiny a dny, které rostlině věnoval. Zapomněl, že to byla péče o ni, která naplňovala jeho všední dny prožitkem lásky. Lásky, která se neda nahmatat, spočítat nebo zvážit.

Tento mystický příběh o hledání jasu a naplnění našich životů se dá velmi dobře porovnat k lidským vztahům. V partnerském soužití každý z nás po určité době pocítil, jak romantický květ pomalu vadne. Přicházely každodenní starosti, které jakoby byly daleko vzdáleny tomu, jak jsme si svůj partnerský život představovali. A to jsou přesně ty chvíle, které prověřují, jak jsme pevní, prověřují naši vytrvalost v lásce, pro kterou jsme se rozhodli. Přichází doba, kdy bychom měli vědomě a citlivě přistupovat ke svému partnerovi, protože on pravděpodobně prožívá to, co my. Ten první květ, který právě uvadá, je první části etapy každého vztahu, který je v neustálém procesu. Nenechme se odradit uvadlým květem, který je přirozenou součástí žití, ale připoměňme si chvíle, kdy jsme byli při budování svého vztahu tolik šťastni a začněme budovat jeho další etapu. Dávejme jen lásku, něhu a poctivost a sami uvidíte, že rostlinka, která si odpočinula, se nám odměňuje. Její listy naberou na síle a ona opět přivede na svět svoje poupě, které rozkvete do krásy. Jeho něžnost nám opět přinese do života jas a my pochopíme smysl života. Dokážeme odolat svodům světa, protože ony rychle pominou a jas, který naplňuje naše životy, nepřináší.

Pokud v krizových chvílích budeme počítat, vážit, kolik nás námaha stojí a jestli je ta námaha pro nás výhodná, pak nás samozřejmě napadne, že ten druhý od nás jenom přijímá. Pošlapeme svoje sny a touhy, které jsme si přáli žít. A pokud skutečně zrušíme svoje sliby, které jsme dali, obvykle na dlouhou dobu svého života ztratíme svůj jas, který nás nejen obohacoval, ale který se také nedá ničím nahradit. A člověk, kterého přitahuje vnější pozlátko, ten jej také lehce opouští a těžko může najít světlo, protože chodí po cestách, kde rostliny s jasem nerostou.

USA, Eugene 6/2005    Magdalena Ria