Znáte mořský dolar? Je opravdu z moře. Má tvar nepravidelného kruhu, na povrchu je lehce vypouklý s kresbou pětilístku, uvnitř je dutý. Dá se nalézt v různých velikostech. Je velice křehký a jeho povrch je tmavý, plný třásní, pokud žije, v opačném případě má bílou barvu. Najdete jej na pobřeží Pacifiku nebo Atlantického oceánu. Všude na pobřeží je mnoho obchůdků, kde se prodávají různé suvenýry, které lidská ruka s menším či větším vkusem vytvořila z darů moře. Tam jsem také poprvé uviděla mořský dolar. Líbil se mi jeho tvar i kresba, ale nekoupila jsem si jej, toužila jsem si jej sama na pobřeží nalézt.

Setkání s opravdovým oceánem – Pacifikem jsem zažila poprvé počátkem prosince 2001. Cesta k němu trvala skoro hodinu autem dravou krajinou oregonské přírody. Zážitek s ním se nedá vypsat. Bylo to spíše tušení, že jsme u cíle naší cesty, protože bylo slyšet silný hukot a hřmění. Počasí se pokazilo, bylo pod mrakem, foukal silný vítr a jemně, ale hustě mrholilo. Zastavili jsme na malém parkovišti, vystoupili z auta a vítr nás málem porazil. Byli jsme jen pár metrů od oceánu. Nebylo slyšet vlastního slova, moře burácelo, vlny se valily, čeřily a pěnily, vítr bral slova od úst a rozpouštěl je v slané vodní tříšti. Fascinovaná tou ohromnou silou vody jsem šla jako omámená blíž a blíž, jak mě moře přitahovalo. Došla jsem těsně k místu, kde se ty ohromné vlny jen lehce čeřily a rozplývaly se na písečném břehu. Daleko, široko nebylo vůbec nic vidět, vítr a mraky zahalily celý obzor do nepropustné mlhy. Stála jsem a poslouchala ten hřmot, dunění a burácení, dívala se na valící masy vody a stále jsem čekala, která z nich se přiblíží až ke mě, otevře mi svojí bránu s nabídkou, abych mohla vstoupit do podmořského světa. Bylo to tak silné, že se stále divím, že se to nestalo. Moře jsem si ten den moc neužila, protože se spustil drobný a hustý déšť a my jsme byli během chvilky zcela promáčení. Museli jsme se vrátit.

Koncem prosince téhož roku bylo tak nádherné, slunečné počasí, že jsme se rozhodli výlet k Pacifiku zopakovat. Tentokráte jsme jeli mnohem dále kolem pobřeží na sever. Na mnoha místech jsou vybudována malá parkoviště s vyhlídkou na moře. Na jednom takovém jsme zastavili, abychom se po dlouhé cestě protáhli, nadýchali se svěžího mořského vzduchu, poslechli si burácení vln a dívali se, jak s nekonečnou pravidelností vlny přicházejí a zase odcházejí... Z místa, kde jsme stáli, byl vidět bílý maják, který se tyčil na nevysoké skále a do dáli zářil svojí bělostí. Vyjeli jsme na kopec nad maják, který byl sice zakrytý stromy a křovinami, ale výhled stál za to. Sluníčko prozářilo celý obzor a hřálo, takže jsme se vysvlékli do triček. Moře bylo klidné, mělo svojí modro-zeleno-tyrkysovou barvu a tvářilo se přívětivě. Vlny se čeřily, některé narážely na vysoká skaliska, o které se hřmotem rozbíjely a vytvářely gejzíry vodotrysků, které se ve slunci blýskaly jako stříbrné vějíře a opět padaly dolů, aby splynuly v oceánu. Některé vlny doběhly až na písčitý břeh, kde vytvářely stále se měnící vzorky krajek a čeřily se doztracena.

Vydali jsme se po malé pěšince k vyhlídce, kde se dají pozorovat pouhým okem velryby, když táhnou na Aljašku. Posadili jsme se na dřevěnou lavičku a vychutnávali jsme si opakující se scenérii. Příroda nám nabídla hned dva ohromné oceány: vpravo mořskou hladinu, třpytící se ve slunci a vlevo obrovské plochy lesů, kam nikdy lidská noha nevstoupila.

Prožívala jsem tento den jinak, než poprvé. Loučila jsem se a nevěděla jsem, jestli budu mít ještě někdy příležitost tato místa spatřit. Nic jsem si nepřála, prostě jen jsem byla teď a tady, každý okamžik jsem dýchala plně, a i teď, když píši tyto řádky, cítím každičký prožitek z těchto chvil.

Slunce se začalo klonit k západu, počalo se pomalu stmívat a my jsme se rozhodli pro návrat zpátky. Na vyhlídkovém parkovišti jsme naposledy zastavili, abychom se ještě jednou podívali na bílý maják a zamávali mu na rozloučenou. Zapadající slunce k nám vyslalo poslední paprsky, které prosvěcovaly mraky a padaly ve světelných proudech na hladinu oceánu a tvořily mystický obraz. Moře zcela ztichlo, ve zbytcích slunce zářilo stříbrným odleskem a náhle byla tma. Překrásná scenerie skončila a zbyla jen cesta zpátky a návrat do Evropy.

Obvykle, jen když ponecháme, aby život vzal situace do svých rukou, pak někdy přijde to, co neočekáváme. Nakonec jsem se toulala po březích Pacifiku mnohokrát a musím se přiznat, že vždycky, když jsem nechávala čeřící se vlny doběhnout až ke svým nohám, pokaždé jsem čekala, která z nich se otevře, vytvoří bránu a nabídne mi vstoupit. Stále nezapomenutelné jsou pro mě chvíle, které jsem prožívala procházením se po břehu, nasloucháním větru a hukotu vody. Při toulání se po mořském pobřeží jsem nacházela různé škebličky, mušličky, zbytky mořských rostlin, které vodní proudy rozbily a vyvrhly je na břeh. Množství krabích tělíček bylo vidět ve změti vyplavených kusů dřev. Mnohokráte jsem si přála najít mořský dolar, protože i jeho rozbité kousky jsem na pobřeží nacházela, ale vždycky zůstalo jen u přání.

Nakonec přijde to, co v životě přichází: poslední chvíle. Věděla jsem, že je poslední, prostě to najednou víte. Jeli jsme se rozloučit s oceánem. Toulali jsme se po břehu a já jsem si v duchu přála najít jeden, jeden jediný mořský dolar, nerozbitý, mořský dolar, jako dar od Pána moří. Prošli jsme veliký kus tam i zpět, ale žádný dolar jsem nenašla. Nebyla jsem zklamaná, ani smutná, přišlo smíření i přijetí, mír a vědomí, že všechno je tak, jak má být. Pustila jsem přání z mysli a užívala jsem si tento čas každým smyslem: poslouchala šumění vln, cítila vůni moře, namáčela si ruce do jeho vody a chvílemi se vynořovala obrovská touha: rozpustit se v oceánu.

V závěru dne jsem stála a dívala sena slunce, které se pomalu klonilo k západu. Všimla jsem si, že je odliv. Přijala jsem poslední nabídku moře a šla jsem se projít po mořském dně. Moře mi odkrylo místa, která jsou jen jeho výsostným územím a já už po ničem netoužila. Děkovala jsem za naše setkání a prociťovala jsem silné mystické vibrace, které se nedají popsat. Jak jsem tak stála a dívala se na zapadající paprsky, napadlo mě podívat se dolů a ejhle, nemohla jsem uvěřit: kousek ode mě ležel mořský dolar, sebrala jsem ho a rozhlédla se. Nacházela jsem další a další, až jich byla plná hrst. Odnesla jsem je k našemu stanovišti a vrátila jsem se k místu, kde oceán rozdával svoje dary. Nacházela jsem další a další, nechápala jsem, kde se tu najednou vzaly a odnesla jsem druhou plnou hrst mořských dolarů. Potřetí jsem se vrátila k moři a říkala jsem mu, že už nic nečekám, že se jdu jen podívat, poděkovat, že mám dost. Ale ať moje oko pohlédlo na kterékoliv místo, opět jsem nacházela další a další. Moře rozdávlo svoje dary a já jsem je vděčně přijímala. Najednou jsem měla pocit, že nemám dost, toužila jsem najít veliký, ten největší, ale žádný jsem nenacházela. Zůstala jsem stát, v rukách jsem držela třetí náruč mořských dolarů, zavřela jsem oči, abych mohla nastavit slunci svoji tvář. Vzpomněla jsem si na pohádku o zlaté rybce a v duchu jsem se usmála sama sobě. Jsem jako ta rybářka, co neměla dost. Poslední sluneční paprsky se opíraly o hladinu, byla jsem jimi doslova tak oslněna, že jsem odvrátila hlavu stranou. Kousek ode mě na zemi se něco zabělalo. Nevěřila jsem svým očím, ale bylo to tak. Byl to mořský dolar, byl tak veliký, že větší už se asi stěží najde. Pomaloučku a nevěřícně jsem jej sebrala, slzy se mi koulely po tvářích, nemohla jsem ani dýchat. Stála jsem omámená, přeplněná vděčností a láskou za dar od Pána moří.

Byla bych stála věky, nechtěla jsem nic, jen být a rozplynout se v té překrásné mořské energii. Nevím, jak dlouho tato chvíle trvala, když na mou botu lehce šplíchla mořská vlnka. Sklonila jsem hlavu dolů a viděla jsem, že se moře zase vrací a vybízí mě k návratu. Nechtělo se mi, ale čas pokročil a cesta zpátky byla dlouhá.

Mořský dolar je mystickým darem od Pána moří a nedává se každému.

Vysočina, září 2006    Magdalena Ria