Babička žila v jedné místnosti, která měla tvar nepravidelného obdélníku, ale byla zařízena tak, že oddělovala jak obývací kuchyň, tak spací část. Nad manželskými postelemi visely dvě podobizny, byla na nich moje babička a strejda, tátova matka a jeho bratr. Ve dne bývala celá místnost otevřená, takže každý, kdo vešel, obě podobizny okamžitě uviděl. Byly to hnědé perokresby, působily měkce a příjemně.

Někdy jsem se divila, proč tam nevisí i podobizna mého táty, ale nikdy jsem se neodvážila tuto otázku položit, protože babička nebývala laskavou osobou a vlastně se dá říci, že jsem se jí bála. Měla vodově-modré oči, které se na svět nedívaly přívětivě.

Můj táta měl oči jako ona, jako malá jsem se ho také bála, ale méně, než babičky. Někdy býval veselý, skoro dovádivý, ale většinou tyto chvíle končily pláčem, protože táta obvykle necítil tlak svojí ruky. Až dětský pláč jej upozornil, že působí bolest. To ho rozlobilo a bylo po veselosti. Dětství jsem prožívala mezi babičkou a otcem, který měl novou rodinu, ale nikde jsem nenacházela pocit bezpečí a jistoty, že jsem doma. Jít domů, bylo vždycky o strachu, jakou kdo bude mít náladu, co mě tam čeká a jak to pro mě dopadne.

I po letech, když můj táta zestárl a jeho hlava byla bílá, zůstával ve mě pocit nejistoty, co jej napadne. Ta malá holka, která byla uvnitř mě schovaná, měla stále jakýsi strach, kterého se nedokázala zbavit. Když moje návštěva proběhla přátelsky, těšila jsem se na další, jindy jsem odcházela zraněná a smutná a nerozuměla jsem, proč tomu tak je. Neuměla jsem s těmi situacemi zacházet, toužila jsem najít milujícího tátu a neuměla jsem jej přijmout takového, jakým můj tátou byl. A tak plynuly roky...

Byla to opravdu dlouhá doba, kdy jsem někdy při setkávání s tátou bývala šťastná a veselá, jindy zraněná a plakávala jsem a nevěděla jsem si rady. Nicméně jsem hledající člověk, hledající ve smyslu zbavovat se trápení a smutků, pocitů vin nad nezdařenými životními situacemi, pochopit, proč se některé situace jakoby dokola vracejí a stále bolí. V této fázi mého hledání se táta rozstonal a přišel čas, podat tomu popudlivému starci pomocnou ruku. Situace byla vážná, hrozila dokonce částečná amputace nohy a protože táta měl pokročilou cukrovku, byla nutná předléčba. Jenže v tátovi se něco zlomilo, přestal jíst, nemohl dostávat inzulin a jakýkoliv chirurgický zákrok nebyl možný. Hledala jsem pomoc a radu, ale neuměla jsem ji nikde najít. Lékaři jen krčili rameny a řekli, že musíme čekat. Táta ležel na nemocničním lůžku tak odevzdaně, že se mi svíralo srdce a mě najednou napadlo, že mu aspoň něco uvařím. Něco, co má rád. A tak jsem jej jednou překvapila svojí časnou návštěvou. Otevřela jsem termosku s horkou česnečkou a on ožil. Nalila jsem polévku do misky a jen jsem se dívala, jak se miska vyprazdňuje. Potom si táta zhluboka oddechl a usnul. Seděla jsem tiše vedle jeho postele a dívala jsem se na něj. Měla jsem pocit, že se dívám na úplně jinou tvář, než jsem doposud znala. Každý den před polednem jsem přinesla jednoduchý oběd a táta začal pomalu jíst, časem jedl více a více, občas se napil i trošku piva. Vnitřně jsem cítila, že tento čas je pro nás dva velice cenný a tak jsem několik týdnů trávila vařením a cestováním do nemocnice. Tam jsem čekávala, až se po jídle prospí a pomaloučku jsme začali chodit. Nejdříve po chodbě, později jsme se pustili i ven. Pořídili jsme hůl, o kterou se opíral a viděla jsem, jak je šťastný, že může chodit sám. Bolest, kterou musel překonávat při chůzi byla asi veliká, protože zatínal zuby a často odpočíval. Byla jsem trpělivá a v duchu jsem jej prosila, ať se nevzdává. Pomaloučku přicházel blahodárný čas léčení a sbližování, čas hojení a důvěry. V tomto období mi hodně vyprávěl o svém dětství, vzpomínal na dobu, kdy se jako mladý hoch zajímal o buddhismus, jak toužil navštívit Mexiko a Hawai, proč se nakonec rozhodl učit německý jazyk místo angličtiny, a také na dobu, kdy byl za války totálně nasazený na nucené práce v Německu a musel opustit všechny svoje sny a přání.

Přišel měsíc květen, sluníčko příjemně hřálo a my jsme s tátou prožívali svoje nejkrásnější období v životě. Seděli jsme na lavičce a táta se rozpomněl na podobizny, které jsem znala, na ty, které visely na stěně v babiččině pokoji a na které jsem já už dávno zapomněla. Vyprávěl, jak se ještě před válkou dobře zavedl jako vyučený švec, měl fantazii, a tak se zákazníci hrnuly. Když si trochu zařídil svůj první menší byt v Hybernské ulici v Praze, daroval svojí matce větší částku peněz. Nevzpoměl si kolik to bylo, ale na tehdejší dobu hodně. Babička se objednala i se svým mladším synem k malíři a nechala si zhotovit dvě podobizny. Táta se usmíval, ale cítila jsem v něm starou trpkost, že prostě na zhotovení jeho podobizny již peníze “nezbyly”. Bylo mi z toho vyprávění trochu smutno, ale sluníčko pomalu rozpouštělo všechny stíny, protože se táta uzdravoval a operace již nebyla nutná. Sláva, táta i já jsme byli šťastni a věděli jsme, že již brzy půjde domů.

Za několik týdnů jsem se setkala s dívkou, která studovala umělecký obor. Protože jsme se v jednu dobu stýkaly častěji a poněvadž to byla sympatická bytost, osmělila jsem se a požádala jsem ji, jestli by mohla namalovat mého tátu. Souhlasila a tak jsem se za ním vydaly. Táta se zpočátku ošíval, ale ona mu prostými slovy vysvětlila, že potřebuje udělat studii obličeje starší osoby a požádala jej, aby jí byl modelem. Přestože práce trvala několik hodin, obrázek srolovala s tím, že je třeba ho dopracovat. Za několik málo týdnů jej donesla dokonce zarámovaný. Rám byl dárkem pro mě, protože tou prací vyhrála soutěž. Řekla mi také, že našla něco velice jemného a krásného v očích mého táty, něco, co já jsem v nich nikdy nespatřila, ale měla jsem radost z toho, že malounko uhladím v jeho srdci dávnou hořkost. Vezla jsem k tátovi podobiznu a nemohla se dočkat toho, jak se bude tvářit, až ji uvidí. Opatrně jsem rozbalila zarámovaný portrét a postavila jej na konci stolu tak, aby byl z místa, kde táta seděl, dobře vidět. Díval se na něj, ale nic jsem z jeho tváře nevyčetla. Možná si znovu prožil ten pocit zklamání, možná už ani nebolel, možná, že už moje snaha, udělat mu radost, přišla příliš pozdě. Nevím. Nic jsem v jeho obličeji nenašla, jen jsem měla takový lehký pocit, že ta hořkost tam stále je cítit, ale současně tam byla i malá radost, že někomu stál za námahu, aby jej potěšil. Díval se a nakonec jsme obraz pověsili proti jeho židli, aby se na sebe koukali. Nevím, co všechno tátovi proběhlo hlavou, uzavřel se opět do svého světa, kam nikoho nikdy nepustil, ale mě ta podobizna připomněla, jak mám svého tátu ráda. Jak moc mu děkuju za všechno, co pro mě udělal, protože všechno nebylo jen špatné. Ale hlavně vím, že dělal to, co uměl nejlépe, jen já jsem to dříve nevěděla. Dnes už to vím, a děkuji za to, že mi byl darován čas k tomu, abych mu to mohla mnohokráte říci a napsat i v době, kdy jsme žili tak daleko od sebe.

USA, Eugene 5/2005    Magdalena Ria