„Prodírala jsem se po čtyřech posledními křovisky do vršku hory na malou plošinku. Byla jsem celá poškrábana, zaprášená a unavena, ale konečně jsem byla nahoře. Pomalu jsem se postavila a ohlédla se zpátky. Nebyla tam žádna cesta, jen hora, nevlídná a nehostinná, poseta neforemnými, okromnými balvany, které jsem musela různě obcházet a nebo naopak, projít hlubokými proláklinami. Hora byla tak vysoká, že nebylo vidět její úpatí a část pod vrcholem byla zahalená mraky. Byly bílé jako mléko a nedaly se zachytit. V tomto okamžiku, z jakési hloubky se náhle vynořila myšlenka, a ani jsem nebyla udivena jejím informací: „ta hora je tvůj život, tvých posledních 40 let, nebylo to lehké, ale jsi nahoře...“ Byl v tom jakýsi pocit uspokojení, že jsem to dokázala, ale současně vědomí, že to všechno je už jen minulost. Otočila jsem se kupředu.
Všechny vrcholy kolem dokola byly úplně holé. Vyčuhovaly z mléčných mraků strmě, přesto se netvářily nepřátelsky. Můj pohled sklouzl dolů k mým nohám, kde se objevila cestička, maličká a uzoučká, tulila se v nízké trávě a moje mysl se po ní vydala napřed, protože moje nohy byly ještě ztěžklé a unavené, potřebovaly chvilku odpočívat. Moje mysl byla netrpělivá a nechtěla čekat, protože jsme byly blízko cíle. Vnitřním zrakem jsem viděla každý záhyb, který cesta vpředu tvořila, ještě se někde objevila roklinka, ale nebyla tak hluboká, jako ty, které už jsem překonala. Místy ležel přes cestu vyvrácený strom, ale ani on nebyl velkou překážkou. Když jsem překročila poslední balvan, zůstala jsem stát, protože se náhle cesta na horizontu rozšířila do dálky i do šířky. Stála jsem a dívala na ten zvláštní úkaz, když se pomaloučku, polehoučky vyhouplo slunce z objetí hor. Přestože bylo hodně daleko, bylo tak ohromné, že jsem byla jen nepatrnou tečkou proti němu. Něco mě magicky přitahovalo, nemohla jsem od něj odtrhnout oči a přitom jsem jeho jasem nebyla oslněna. Nic jsem se nesnažila chápat, jen jsem byla připravena na přijetí. Když slunce dokončilo svůj výstup na oblohu, zastavilo se. Přišlo mi to jako nesmírně dlouhá doba, ale vlastně to byl jen maličký moment. Na slunci se náhle objevily veliké japonské znaky, která jsem dobře znala: REIKI. Dole u země se v slunci objevil vchod a směla jsem vstoupit dovnitř. V té chvíli jsem věděla, že reiki je moje cesta, je to cesta lásky, kterou jsem hledala dlouhých čtyřicet let a pomaloučku jsem vstupovala dovnitř.“
Otevřela jsem oči a hledala jsem jimi něco, čeho bych se zachytila, pořád jsem si nemohla uvědomit, kde to vlastně jsem. Jurgen stál u lehátka, na kterém jsem ležela, uhlazoval moji auru a usmíval se. Věděl, že jsem měla hluboký zážitek, ale protože nebyl přítomen překladatel, nemohli jsme spolu hovořit: on neuměl česky a já německy. Jurgen byl mým druhým mistrem reiki. Den před svým zážitkem jsem prožila víkendový seminář se zasvěcením do I. stupně. Přestože jsem již jednou zasvěcena byla, můj proces čištění probíhal velice bouřlivě, počínaje nevolností od žaludku, přes všechny druhy vyprazdňovaní, až po definitivní slabost.
Díky tomu, že jistou dobu žil Jurgen v Praze, měl se svými žáky „setkání s reiki“, jak se říkalo meditačním večerům, několikrát do týdne. Myslím, že jsem nevynechala ani jednou. Byl to čas nabitý informacemi a zážitky. Nádherný a nezapomenutelný čas s mnoha krásnými lidičkami. Na některé už si nevzpomínám, na některé nikdy nezapomenu...
Nemohu nevzpomenout, že i moje nejprvnější zasvěcení do reiki nebylo bez zázraku. Začátkem devadesátých let jsem jela na svoje první setkání s reiki do Kolína. Vůbec jsem nevěděla oč jde. V té době byly moje dlaně bolavé a horké, jakoby se v nich něco vařilo. Byly velice citlivé a cítila jsem v nich stálý a bolestivý tlak. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje a přítelkyně mi doporučovala, abych do Kolína určitě jela. Seděla jsem ve vlaku a studovala mapku, podle které jsem došla na určené místo. Sešla se nás tam malá nesourodá skupinka asi deseti lidí, nejrůznějšího věku. Muži i ženy. Všichni si před zahájením vypravovali, co slyšeli od svých známých, kdo si jaké zážitky z procesu zasvěcení přinesli. Já jsem tam seděla sama, nikoho jsem neznala a všechno mi připadalo jakoby „přitažené za vlasy“.
Přišla žena příjemného vzhledu, Američanka, ale na můj vkus byla přiliš silná. Vykládala nám, že při obřadu, který je tajný, musíme mít zavřené oči. Zasvěcením se naučíme léčit nejen sebe, ale i svoje rodiny, květiny, zvířata a já jsem se rozkašlala, abych se nesmála. Zpočátku se zdálo, že kašel pomine, ale on byl stále silnější a silnější, až jsem se s omluvou zvedla a chtěla jsem odejít na chodbu. Paní zvedla ruku, že nemám odcházet a položila mi svoji dlaň na oblast, kde máme v těle uložená játra. V tom okamžiku jsem se jí v duchu omlouvala, její ruka byla doslova žhavá a krásně mě hřála a kašel velice ryhle utichl. Trošku jsem znejistěla, něco tady nebylo normální, ale co to bylo?
Po úvodním povídání, odkud a jak se k lidem reiki dostala, došlo k samotnéhmu procesu zasvěcení, který trval jen chviličku. Měla jsem zavřené oči a moje dlaně ležely na mých nohách. Žena ke mě přistoupila, vzala obě moje ruce a přitikla je dlaněmi k sobě a pak nad několika místy lehce mezi mé dlaně foukla.
„V tomto okamžiku jsem se dívala do tmy, která se zhmotnila do tvrdé skály. Byla to zvláštní, zkamenělá tma, prožívala jsem tu tvrdost a očekávala, co přijde. A pojednou jsem cítila ohromné pnutí a tlak, skála praskla. Bylo to samovolné puknutí od shora dolů. Otvor v puklině byl uzoulinký několik milimetrů, ale přesto si nešlo nevšimnout nádherné, zlaté záře, která skrze prasklinu vyzařovala. Uvědomila jsem si, že tou prasklinou nemohu projít a jak tato myšlenka proběhla, moje vědomí se ode mě oddělilo a protáhl se otvorem. Ocitla jsem se ve zlaté mlze. Nic jiného jsem neviděla, jen zlaté, jemně záříci světlo. Byla jsem jím okouzlena, pohybovala jsem rukama, jakobych rozhrnovala oponu. Na nic jsem nenarážela, světlo ustupovalo pod mýma rukama, ale opět se za nimi spojovalo. Dostavil se prožitek neskonalé blaženosti, lásky a něčeho, co nedokáži vypsat. Všechno krásné, co jsem v životě prožila, nebylo nic proti tomu, co jsem prožívala v tom okamžiku. Toužila jsem zůstat.“
Hlas ženy mě vrátil do současnosti, nechtělo se mi, ale moje vědomí opět bez jakéhokoliv mého chtění samo prošlo puklinou a byla jsem zpátky v místnosti. Cítila jsem se lehce omámená a protože byla přestávka, šla jsem se projít. Stav blaženosti trval několik týdnů a troufám si tvrdit, že jsem prožila stav duchovní lásky. Milovala jsem všechny a všechno a nic jsem neočekávala. Po několika týdnech se stav pomalu rozplynul a já jsem věděla, že láska vešla do mého života. Od té doby jsem věděla, že chci jen jedno, jediné: že chci této energii odevzdat všechna svoje konání a rozplynout se v ní.
USA, Eugene, 01/2006 Magdalena Ria