Stávají se vám v životě zvláštní náhody? Setkáte se s člověkem, který vás přitahuje, je vám sympatický, jste možná v očekávání nových, příštích situací, které zdánlivě nepřicházeji, zdá se vám, že žádný nový proces neprobíhá, ale přesto, když se znovu setkáte, cítíte se obohaceni?

Tak nějak jsem proživala setkání s ženou, jejíž život byl a vlastně stále je, neobyčejný. Jeho neobyčejnost je v tom, že nežije pasivně, nespokojuje se s tím, co si život jen tak mimochodem přinese, nebo odnese, ale umí si darovat životni drahokamy, které jsou pasivnímu člověku skryté. Jen hledajícímu se objevují tajemství, která nacházi, avšak již samotný proces hledání člověka nesmírně obohacuje překrasným poznáním.

Naše cesty se zdánlivě rozešly, paní odletěla za manželem, který pracuje v cizině. Občas jsem si na ni vzpomněla, ale nepátrala jsem po ní, nepovažovala jsem to za důležite. Přešlo mnoho měsíců, také já jsem došla ve svém životě k výrazným změnám. Později přišla chvilka, zalistovala jsem starším zápisníkem a našla její e-mailovou adresu. Ten nález mě potěšil, připomněla jsem si naše první setkáni, a tak jsem jí napsala. Odpověděla okamžitě a psaly jsme si o všem možnem. Sdělila mi, že byla na semináři o hedvábí, psala mi o svých zážitcích i o tom, jak se do něho zamilovala. Já jsem s ní zase sdílela svoje poznání o barvách a jejich kombinacích, které zásadně změnily můj život. A pak mi jednoho dne došla větši obálka, ve které jsem našla složený kousek hedvabí v tyrkysové barvě s tím, že je to dárek pro mě. Stačilo hedvábnou látku zaobroubit a bude z ni nádherná šálka, lehounká jako dech, jemná a něžná k citlivé pokožce na mém krku. V obálce byl přiložen dopis a paní mi doporučovala s látkou se mazlit, meditovat s ní, přikládat si ji na tvář a prociťovat hebkost a energii nádherného kousku hedvábí.

Byla jsem tou jemností okouzlena, nemohla jsem se nabažit pocitu něhy a lehkosti, které mi dotyk hedvabí přinášel. Opatrně jsem vytahovala z ustřižených krajů nitky, které jsem navíjela na špulku a drobnými stehy jsem ručně začišťovala okraje hedvábí. Kousek po kousku jsem nitky navlékala do jehly a byla jsem do té práce tak vtažena, že jsem si až za chvilku uvědomila, že se šití stává meditací, do které jsem se ponořila.

Tyrkysová barva mě dovedla k moři, pod jeho hladinu, kam prosakovaly sluneční paprsky a projasňovaly ji, takže jsem mohla pozorovat podmořský život. Nejprve jsem si všimla dlouhých trav, které vlály v podmořských proudech lehce a volně, protože ony věděly, že jim nic neuteče. Okouzleně jsem se dívala na pohyb medúzy, jak se pohybovala i se svým kloboučkem. Vůbec si mě nevšímala, skoro jsem měla pocit, že mě nevidí. Dívala jsem se a obdivovala její ladné pohyby, ale než jsem se stačila více soustředit, odplula do temného místa, které ji skrylo mým očím. Občas připlula menší či větší ryba, zastavila se a svým okem jakoby prozkoumavala místo, kde se právě nacházela. Za chvíli se pomalu a důstojně otočila, mávla ocasem a byla pryč. Někdy to ve vodě zašvitořilo, to když malé rybky ve větších hejnech dovádivě proplouvaly mezi vodni trávou. Pak najednou, aniž by byl dán znatelný signál, se všechny najednou jako střely mihly a byly pryč. Prociťovala jsem pohyb a vlnění vody prosluněné teplým sluncem,vnímala jsem i její vůni. Jak jsem se jen tak dívala, uviděla jsem, jak se z podmořské hlubiny něco pomaloučku přibližuje. Byl to mořský konik. Pohyboval se se svým tělíčkem pomalu a rozvážně, nespěchal. Spíše si dovádivě pohrával s podmořským proudem. Vzápětí za ním se vynořila mořská dívenka, malá mořská víla, vodní holčička. Měla delší nazelenalé vlásky, ve kterých probleskoval sluneční jas. Koníček, když vodní holčičku spatřil, zastavil se a bylo vidět, že má z její přítomnosti velikou radost. Mořská víla si na koníka sedla a pohyb jeho tělíčka byl energičtější a radostnější. Nechávali se unášet vodními proudy, vlásky mořské holčičče vlály, jakoby jí do nich foukal vítr a já jen užasle pozorovovala půvabnou scenérii, až mi oba zmizeli v temné hloubce moře, moře, ze kterého jsem stále prociťovala jeho tyrkysovou vůni. Jakoby mě tyrkysová barva zabalila a konejšila.

Přestože práce na začistění okraje hedvábí nebylo mnoho, trvalo mi několik týdnu, než jsem byla hotova. Čekala jsem vždycky na okamžik, který mě k této práci pobídl. Bylo to ve chvílích, kdy jsem byla doma sama. Sedla jsem si do zahradního křesílka, připravila šití a čekala. Zahrada voněla horkým sluncem a trávou, vysoké stromy dávaly stín a nádherná modrá obloha dokonale ladila se zelenou přírodou kolem. Pojednou, aniž bych se o cokoliv snažila, byla jsem v podmořské hladině, v místě, které mi samo přicházelo. Setkávala jsem se s mořskou vílou a jejím koníkem. Při jednom z našich setkání jsem k ní pomalu natáhla ruku, protože jsem měla pocit, že mě nevidí, jakobych tam vůbec nebyla. Otočila hlavu směrem ke mně, usmála se a já jsem pohlédla do jejích zelenotyrkysových očí. Měly hloubku moře, ale zářila z nich i moudrost a vědění o životě, a jeho zákonitostech. Měla jsem dojem, že se nedívám do oči malé holčičky, ale ženy, která ví o životě víc, než já.

Došívala jsem zbytek hedvábí a vnitřně jsem prožívala okamžik, že se s mořskou vílou setkáme naposledy. Byla jsem na známém místě a čekala jsem na ni. Netrvalo dlouho a pohyb koníka jsem vnímala dřív, než se vynořil z podmořské hlubiny. Moje oči hledaly mořskou vílu. Seděla na mořském koníkovi a byla jiná. Hned jsem si to neuvědomila, až po chvilce jsem si všimla, že na sobě měla lehounké tyrkysové šaty, které byly zakončeny vlajícími třásněmi, které splývaly v mořském proudu. Ve vlasech měla několik mořských sasanek. Stále se na mě dívala. Jak připlouvala blíž, všimla jsem si, že v ruce držela mořskou sasanku, která měla oproti těm ve vlasech růžový střed se stříbrnými třásněmi. Ty se při koníkově pohybu chvěly a ladně se vlnily a ovívaly ruku mořské víly. Koník se těsně přede mnou zastavil a já jsem si uvědomila, že i on je jiný. Předtím jsem si toho nevšimla, ale dnes byl vybarvený temně zelenou barvou a při pohybu se záhyby jeho těla proměňovaly do modré. Jeho oči se dívaly skrze mě a nic se z nich nedalo vyčíst.

Dívaly jsme se jedna druhé do tváře. Její oči byly zkoumavé, kolem jejího těla jsem jen vzdáleně vnímala jemnou, zlatou záři. Nedokáži odhadnout, jak dlouho ta chvíle trvala. Věděla jsem, že ji vidím naposledy, ale necítila jsem smutek ani stesk. V mém těle proudil pocit vděku za setkání s ní a prožívala jsem zvláštní poznání: že moje srdce “otevřelo” oči. Mořská víla mi pomaloučku podala překrásnou mořskou sasanku s růžovým středem. Omámeně jsem zvedla ruku, abych si květ od ní vzala a než jsem jí stačila poděkovat, zmizela náhle i s koníkem v mořské hloubce.

Došila jsem a vůbec se mi nechtělo od práce vstávat. Měla jsem zavřené oči, které jsem jen pomaloučku otevírala, abych se vracela zpátky. Vzdáleně, jakobych přicházela z veliké dálky, jsem slyšela štěbetat ptáky a současně přišel nový pocit, který mi sděloval, že rozumím řeči květin. Rozhlédla jsem se po zahradě, která byla stále stejná, ale přesto jsem cítila, že všechno vidím jinýma očima. Květiny se k sobě nakláněly a stydlivě si sdělovaly svoje tajemství, a já jsem měla pocit, že ony vědí, že jim rozumím. Dnes je chápu jako živoucí bytosti. Ještě nevím, jak je oslovit, ale klíč od tohoto tajemství je lehounký jako jemné hedvabí, které stačí lehce poodhrnout. Seděla jsem s rukama v klíně a držela jsem tyrkysové hedvábí, které mi přinášelo kouzelná setkání z podmořské hladiny.

Náhle přišla myšlenka na všechny ženy, které zapomněly snít, na ženy, které by potřebovaly hedvábnou šálu, protože ten nežný a jemný kousek hedvábí je to, s čím se žena dokaže přirozeně zasnoubit. Rozumět a vnímat. Probudit v sobě intuici. Zahalit se do barvy, která jí přinese péči, kterou postrádá a sama si ji nedokáže dát. Žena potřebuje kousek hedvábí, aby ji lehounce pohladilo, jako vánek, kterému sama nastavuje tvář, poněvadž touží pocítit jeho lehkost. Žena se opět potřebuje vrátit ke své přirozenosti a najít svoji cestu ke snění, které by obohatilo její duši. Snění ji dovede k jejímu středu, aby opět zářila jasným světlem lásky, aby prozářila svůj život. Aby byla světlem pro svého partnera, pro děti, pro svoji rodinu. Být jasným světlem v tomto zachmuřeném světě, kde jakoby nežnost už neměla místo. Snění pomůže ženě najít svoje ženstvi a jeho cenu pro sebe i pro jejího muže.

Ženy, můžete si dát dar, zatím jen malý, docela maličký. Stačí jen kousek hedvábí, které vás může dovést na úžasné místo, kde najdete pravě to nenápadné tajemství svého života, které jste ještě neobjevily a nebo je stále marně hledáte.

USA, Eugene, 06/2003    Magdalena Ria