Filozofie buddhismu je dnes známa převážné části veřejnosti. V případě, že lidé praktikují toto učení, pomůže jim najít životní hodnoty a mnohdy je zcela mění. Jakoby ohromným skokem postupují Ti, kteří svoje předsevzetí vzali vážně, poněvadž cvičení, meditace, ale i půst pomáhá člověku najít jeho vnitřní hlas, který je v souladu se svědomím a duchem. Intuice přichází v rozhodujících situacích a ukazuje směr, abychom se nevraceli na stejná místa, která bolí a táhnou dolů.
Tento čas úžasného pokroku duchovních směrů přišel v době, kdy skončila tzv. totalita. Jako by pukl černý balón nevědomí a světlo se začalo rozšiřovat v podobě stovek knih, přednášek a hudby, nabízelo plnou náruč a člověk nevěděl, čeho se dotknout dřív. Vzpomínám, jak jsem přijímala nejúžasnější informace o reikarnaci, převtělování, smyslu života, karmě, čakrách. Hltavě jsem četla knihu za knihou. Chodila jsem do Městské knihovny v Praze na přednášky manželů Tomášových. Sedělo nás tam tehdy nemnoho a všichni jsme měli tolik dotazů... Byl to velice požehnaný čas, který jsme si v té době možná ani neuvědomovali. Světlo, které od manželů Tomášových přicházelo, rozsvěcovalo naše světýlka.
Nebylo to však jen krásné poznání nového, protože s těmito všemi informacemi přicházela samozřejmě i touha naučit se zpracovat staré bolesti, které vycházely odněkud z veliké hloubky. A čím byly hlubší, tím byly bolestivější. Přišlo pochopení, že se ozývají z kořenů, samotné podstaty bytí, ale i otázky, jak s nimi naložit. „Co já bych s tím mohla dělat,“ ptávala jsem se sama sebe, „jak je zpracovávat, jak je léčit?“ Hledání bylo dlouhé, avšak co je pár let proti celému životu? a tak přišel jeden z nejdůležitějších okamžiků poznání: seminář „Vnitřní dítě“. Jeho hledání, léčení jeho bolestí a přijetí.
Přihlásila jsem se na seminář a koncem října v roce 1998 jsem zabalila batoh a zamířila na nádraží. Dojela jsem do Českých Budějovic, ale ještě se mi nechtělo jet na místo určení. Rozhodla jsem se navštívit svoji bývalou kolegyni a zůstala jsem u ní do druhého dne, přestože jsem věděla, že přicházím o začátek semináře.
Druhý den brzy ráno jsem vyjela autobusem z Budějovic. Bylo šero, sobota, a město skoro ještě spalo. V duchu jsem si zpívala aramejsky Otčenáš a cítila jsem se být naprosto odevzdanou tomu, co se mělo dít, ačkoliv jsem vůbec netušila, co mě čeká. Autobus míjel křížovou cestu v Římově a šplhal se do kopce. První paprsky slunce se rozprostíraly po obloze nejprve nesměle, ale časem si dodaly kuráž, rozjasňovalo se a přišlo kouzelné podzimní ráno. Barvy se v prvních slunečních paprscích třpytily a tvořily paletu, jakou by si každý malíř přál mít. Náhle na mě vykoukla věž kostelíčka ve sv.Jáně nad Malší, jedno z půvabných míst v jižních Čechách. Projeli jsme návsí ve Sv. Jáně a vraceli se zpět ke křižovatce a zatočili k Besednici. Pomalu jsem si nachystala batoh a na zastávce v polích, směrem k Nesměni mi řidič zastavil. Pozdravila jsem, vystoupila a s láskou dýchala voňavý, proteplený ranní vzduch. „Už jsem tu zase,“ s těmito slovy jsem si užívala ranní chůzi s batohem na zádech a rozhlížela jsem se po čisté kráse neporušené přírody. Užívala jsem si to. Šlapala jsem po silnici, prošla vesnicí a pak už jsem scházela z malého kopečka k chaloupce, která zářila svou bělostí. Nádhernou dekorací byly barevné listy, které ještě v tomto čase visely na větvích a klátily se na nich v lehkém větru. Přišla jsem blíž ke stavení a na zahradě jsem uviděla dvě postavičky, asi trhaly něco do kuchyně. Zamávaly mi, já jsem jim odpověděla a prošla vraty do dvora, odkud bylo vidět velkými, prosklenými dveřmi do sálu, kde se jí a spí, a také tam se všechno koná. Jde o upravenou budovu bývalé stodoly a já jsem tady vždycky prožila nádherné chvíle. Byla jsem tu brzy, lidé pomalu vstávali, a tak jsem šla do šatny a vybalila batoh, převlékla se a nabídla jsem pomoc v kuchyni se snídaní: kroupy s mákem a rozinkami, bylinkový čaj. Přestože jsem ráno nesnídala, neměla jsem hlad. Dostavil se zvláštní pocit nasycenosti, pocit, který mi sděloval, že asi přichází vysvobození.
Seminář trval asi tři dny a měl několik částí. Již v té první, úvodní, přišel zázrak. Byla jsem svědkem důležité chvíle svého života: početí a zrození. To, co jsem dříve jen tušila a čemu jsem věřila, je od této chvíle jasnou pravdou. Koloběh znovuzrození existuje. Prožila jsem ho.
„Nevím, kde jsem a co jsem, ale kupodivu mi to nevadí. Vidím a cítím teplou tmu. Je to velice příjemné a najednou se uprostřed temnoty objevuje maličká, ale jasná zlatá tečka. Pomalu se začíná točit, roztáčí se ve stále větší a větší kola, její pohyb se zrychluje, že se nedá pohledem zachytit. Chvíli mám pocit, že to kroužení nikdy neskončí, že bude trvat věčnost.
V největší rychlosti se tečka zastavila a změnila se v malý a průsvitný bělavý hrášek. Najednou je ticho a klid. Je to zvláštní čas tajuplného a mlčenlivého očekávání, ale toto mlčení je současně plné neklidu a vzruchu. V prostoru je cítit napětí třesku, a ejhle! Než domyslím svoji myšlenku, drze se řítí maličký bičík přímo do hrášku. Prorazí blanku průsvitného hrášku a je opět klid. Všechno znovu pohltí tma a teplo. Zdá se, že se nic nezměnilo, a přece došlo k něčemu velmi zásadnímu. Zrodil se nový život.
Jakoby se probouzím a jen vzdáleně něco vnímám. Cosi mě budí a pociťuji, že se něco děje. Jsem stále v teplé a příjemné tmě, je mi tam dobře, ale tam někde nahoře, tam, kam nevidím a nemohu to ovlivnit, tam se děje cosi, a vím, že to pro mě není dobré. Cítím strach v těle, ve kterém žiji a je mi v něm dobře, ale současně vím, že ten strach má se mnou jistou souvislost. Najednou to chápu, žiji v těle a tomu tělu hrozí nebezpečí za to, že jsem. Tak toto poznání se mi ale vůbec nelíbí, a tak se zase zavrtám do teplé, šťávou požehnané nádoby a nechci nic vědět. Oddávám se teplu a bezpečí, a usínám hlubokým spánkem. Ale má milá, všechno má svůj čas. Něco mě nutí se probudit a jakoby říká: "Tak už se připrav." Ne, ještě ne, za nic nechci ven, ale jakási síla mě postavila hlavičkou dolů a tlačí mě někam, až jsem ztratila vědomí. Pomalu přicházím k sobě a matně zjišťuji, že je něco jako pološero, něco nepříjemného a chladivého. Moje vědomí se rozhlíží, kde to jsem, kam jsem se to dostala? Nikdo mě nevítá, nikdo se neraduje, že jsem tady. Nespletla jsem se, jsem na správném místě?
Ano, děvčátko, jsi na správném místě, ale nikoho nepotěšilo, že ses narodila a přišla na lidský svět. Byl to jen lehounký záchvěv, ale on se přesto jako stopa ve sněhu uložil do tvého vědomí a bude tvou první těžkou tíhou, kterou jsi dostala darem a bude utvářet tvůj osud. Milosrdná mlha nevědomí všechno zakrývá a dítě se stalo součástí světa.”
Potřebovala jsem dlouhou dobu, než jsem si zpracovala zážitky ze semináře. Uzdravovací proces trval několik let. A nakonec ještě malou perličku k výše popsanému prožitku. Těhotenství mé matky probíhalo v době, kdy byla totálně nasazena na nucené práce v Německu za druhé světové války. Byl ohrožen náš život. Ukrývala se v rodině německé ženy, které říkali Ria do doby, než přišlo osvobození. Narodila jsem se v dubnu roku 1945 v Lipsku. Moje matka zemřela, když mi bylo 8 let, nikdy neměla možnost mi o tom vyprávět. Můj otec mi potvrdil, že nebezpečí mamince i mě opravdu hrozilo, ale nevěřil mi, že mi to někdy někdo nepověděl.
Vysočina, říjen 2006 Magdalena Ria